Aktualizováno 23. 7. 2024
Před několika lety patřily přísliby práce a bydlení ke dvěma nejpodstatnějším a nejdůležitějším dokumentům, které žadatel o podmíněné propuštění k žádosti přikládal. Bez nich nebylo prakticky žádné žádosti vyhověno a byly to častokrát jediné podklady, které soudu stačily. U trestaných osob bývalo pravidlem, že kladné hodnocení, příslib práce a příslib bydlení zaručovaly úspěšné podmíněné propuštění. Blíže také ve článku Tři podmínky uveřejněném v časopise Státní zastupitelství v roce 2018.
Samozřejmě i dnes je splnění těchto dvou podmínek pro kladné rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění potřebné. Je to především základ pro úspěšný návrat do běžného života obecně. Bez střechy nad hlavou a možnosti potřebného finančního příjmu to totiž určitě nejde. A nezáleží na tom, zda jde o zkrácený trest nebo tzv. pevný výstup.
V minulosti bohužel došlo k jistému „pokroucení“ potvrzení o práci a bydlení. Častokrát totiž jde pouze o fiktivní dokumenty. Neexistuje žádná statistika toho, kolik propuštěných opravdu nastoupilo na pracovní místo, které u soudu uvedlo. Podle našich zkušeností to nebyla ani 1/3. Proto se dnes mnohokrát odsouzení na splnění těchto dvou příslibů dívají jako na něco nedůležitého a nepodstatného. Například v tom, zda do přislíbeného zaměstnání opravdu nastoupí. Přitom ale právě bydlení a práce jsou pro další život propuštěných stěžejní. Pokud jsou totiž tyto dva základní stavební kameny jejich budoucího života kvalitní a pevné, může na nich propuštěný vystavit, za použití dalších potřebných atributů, poměrně stabilní budoucnost. Pokud je ale například práce jen „na oko“, může to být právě ten důvod, proč se nepodaří start do nového života a cesta se pomalu začne stáčet nazpět za zdi věznice. Nebo možná i velmi rychle.
Když hovoříme s odsouzenými o jejich minulosti, o důvodech páchání trestné činnosti a o životních situacích, ve kterých se nacházely v době střetu se zákonem, u drtivé většiny vidíme nestabilní nebo nedostatečný příjem doprovázený problémy v sociálním nebo rodinném zázemí. S tím souvisejí i problémy s bydlením a vytvořením si potřebného pevného zázemí. I když si to mnoho odsouzených neuvědomuje, a při přípravě svého budoucího života tomu nevěnuje ani patřičnou pozornost, bez kvalitního zázemí a odpovídající práce je jakýkoliv návrat na svobodu velice složitý. Dalo by se říct, že v dnešní době nemožný a nereálný.
Pojďme se na každý z obou důležitých prvků života po propuštění podívat detailněji. Bydlení dává propuštěnému nejenom možnost někde složit hlavu, ale také možnost někam patřit, mít možnost se někam vracet. Vytvořit si domov, ve kterém je pro každého člověka určitá míra bezpečí a jistoty. Po pobytu ve vězení, kde je soukromí nedostatkovým zbožím a člověk musí žít svůj život s někým, s kým nechce, je bydlení opravdu důležité. Častokrát samozřejmě své bydlení sdílíme s ostatními rodinnými příslušníky nebo svými nejbližšími. Je proto potřeba si ještě před propuštěním říci, jak bude společné bydlení fungovat. Jaká budou pravidla, k jakým dojde změnám s příchodem nové osoby. Je nutné si uvědomit, že odloučení přineslo změny ve vlastním životě všech, které vězení zasáhlo. I nepřímo. Domácnost, které odešel otec, musela najet na jiný režim, stejně tak on si musel zvyknout na zcela jiný režim ve výkonu trestu.
Návrat do prostředí, které všem bylo dříve známé, nemusí totiž vždy znamenat návrat ke starým způsobům života. Není to často ani žádoucí, protože se jednalo o prostředí částečně nebo zcela nefunkční a nestabilní. Je proto vhodné o společném bydlení hovořit již před propuštěním z vězení a velmi dobře si vše naplánovat a promyslet. Pokud odchází odsouzený po propuštění k rodině, například k rodičům nebo sourozencům, je dobré se domluvit na pravidlech pro užívání společných prostor, je dobré se domluvit na poplatcích, které s bydlením nového člena domácnosti vznikají. Předejte se tak také případným sporům a nedorozuměním. Odsouzený by měl s náklady na bydlení pracovat ve vztahu ke svému příjmu po propuštění, a to včetně prováděných srážek v případě dluhů (exekuce, insolvence). Do žádosti o podmíněné propuštění je tedy kromě majitele prostoru nebo nájemce, velikosti bydlení nebo jeho rozložení (např. samostatná místnost u rodičů) vhodné dát i nastavení úhrady.
Samostatnou kapitolou je bydlení v případě, kdy odsouzený nemá možnost se vrátit do místa svého předchozího pobytu, využít možnosti bydlení u rodiny nebo blízkých osob či známých. Takový odsouzený je odkázán na shánění vlastního bydlení nebo využití ubytovny či azylových domů. Při projednávání podmíněných propuštění se častokrát setkáváme s tím, že soudy bydlení v ubytovnách a azylových domech neshledávají správným. Mají k němu velké výhrady. Jako ve všech oblastech lidské činnosti i zde jsou dobré a špatné ubytovny a azylové domy. Každý azylový dům má svá pravidla a pro odsouzeného může být naopak dobrou variantou v tom smyslu, že přichází do prostředí, které má stanovené určité podmínky a mantinely. Většinou je v těchto azylových domech zakázáno požívání alkoholických nápojů a drog, což jsou časté spouštěče budoucích problémů. Azylové domy také disponují odbornými zaměstnanci, kteří mohou pomoci propuštěným s řešením mnoha problémů, k dispozici jsou sociální pracovníci nebo kurátoři, dostupná bývá i psychologická pomoc.
Výhrady je možné mít k ubytování v ubytovnách. Prostředí ubytoven bývá na horší úrovni. Chybí mu pevnější řád a nemusí být pro propuštěného stabilním zázemím. Může s sebou přinášet riziko požívání alkoholu, dostupnost drog, setkávání se s drobnou kriminalitou. Jakékoliv využití ubytovny musí odsouzený vždy pečlivě zvážit. A musí si sám dopředu stanovit taková pravidla, aby se dovedl vystříhat některým obyvatelům ubytoven, kteří mají právě blízko k páchání různých druhů trestné činnosti. Pro ověření vhodnosti ubytoven lze využití informace od sociálního kurátora nebo neziskových organizací. Ve větších městech fungují také organizace poskytující sociální služby, které v tomto ohledu mohou velmi dobře poradit.
Jakoukoliv možnost bydlení po propuštění z výkonu trestu je určitě vhodné konzultovat se sociálním kurátorem v místě bydliště nebo sociální pracovnicí věznice. Kurátoři mají přehled o možnostech ve svém městě a mají jistě i velké zkušenosti s jednotlivými typy a druhý zařízení od mnoha svých klientů. Je možné se na doporučení sociálního kurátora spolehnout a případné obavy z daného ubytování s ním otevřeně prodiskutovat. A samozřejmě soudu také sdělit, nakolik odsouzený o celé situaci přemýšlel a jak se s ní vypořádal. Už to samo svědčí o velké dávce vlastní zodpovědnosti, která je základem jeho budoucího bezproblémového života.
Pokud má odsouzený po propuštění zajištěné bydlení, je potřeba také mít finanční prostředky na jeho úhradu. Práci je tedy nutné věnovat stejně tak velkou pozornost. Je jistě složité z výkonu trestu práci shánět, pokud není přístup k internetu, přes který se dnes prakticky celá nabídka a poptávka po pracovních pozicích do světa distribuuje. Je potřeba tedy zapojit rodinu nebo blízké, s hledáním práce určitě pomohou také sociální pracovníci ve věznicích, kurátoři a samozřejmě také neziskové organizace, které se touto problematikou zabývají.
Je potřeba si ale uvědomit, že předchozí výkon trestu je jistým negativem a že práce, do které člověk po propuštění nastoupí, nemusí být práce z kategorie „práce snů“. Ostatně podstatou práce v prvních týdnech a měsících po propuštění je právě zajištění finančních prostředků na nový životní start. Možnosti zaměstnání jsou samozřejmě přímo úměrné vzdělání odsouzeného, jeho kvalifikaci, zkušenostem nebo místu, do kterého se po propuštění vrací. Jiné možnosti jsou v Praze a velkých městech, jiné na malých městech nebo na venkově.
Obrovskou výhodou jsou situace, kdy se podaří odsouzenému být zařazen ve vězení do práce, která je mu blízká, kterou v minulosti vykonával, ke které má vzdělání, nebo si dokonce v době výkonu trestu kvalifikaci a vzdělání doplnil.
Práce a bydlení patří k sobě a je potřeba obě plánovat pokud možno dohromady. Jsou na sobě závislé a obě by spolu měly souznít. Každý odsouzený si musí jasně definovat při hledání práce své možnosti a aktuální potřeby. Není v žádném případě ostudou začít takzvaně od nuly a po propuštění využít například pracovní agentury, které zprostředkují práci rychle. Dovedou pracovat i se zápisem v trestním rejstříku a také například mohou vyplácet týdenní výplaty. To je samozřejmě důležité u těch odsouzených, kteří se musí o sebe v prvních dnech a týdnech po propuštění postarat bez jakékoliv pomoci. Právě zajištění finančních prostředků na bydlení a stravu je velmi podstatné pro správné vykročení do dalšího života. Po několika měsících a získání dalších zkušeností, může odsouzený hledat práci, která se více přibližuje jeho kvalifikaci, jeho zkušenostem, a nebo i jeho přání.
Po propuštění může samozřejmě odsouzený práci dál intenzivně hledat a využít možnosti, které v této oblasti přináší například internet. Není podmínkou setrvat v práci, kterou odsouzený u podmíněného propuštění nahlásil. Je ale potřeba práci mít a brát ji jako běžnou součást svého života. V rámci podmíněného propuštění je potřeba varovat před sháněním fiktivních příslibu bydlení a zaměstnání, protože okamžitě po opuštění věznice odsouzený pozná, jak složité je postavit se na vlastní nohy, pokud právě tyto dvě věci chybí.
Soudu je potřeba do žádosti v krátkosti popsat, jak má odsouzený bydlení a práci zajištěné a jak při jejich zajišťování přemýšlel. Jak pracoval se svými možnostmi a schopnostmi. A také to, jak se poučil z předchozích životních chyb, když si práci a bydlení zajišťoval nebo jim nevěnoval dostatečný prostor. Velice důležité je i rozdělení příjmu na jednotlivé kapitoly osobního nebo rodinného rozpočtu, aby měl soud jasnou představu, jak svůj život finančně nastavíte.
Jak si práci a bydlení hledala naše klientka J. S.:
Já jsem to měla docela jednoduché. Ve vězení jsem pracovala u firmy, která mi nabídla práci a bydlení po propuštění. Takže jsem si vzala dva dny volna, zařídila si všechno potřebné a nastoupila na to samé místo. Měla jsem okolo sebe ty samé lidi, jako předtím. Nebyl to pro mě takový šok. Za pár týdnů jsem povýšila a dostala větší zodpovědnost. Po 10 měsících jsem ale skončila. Bydlení na ubytovně mně nedávalo soukromí a už jsme také nechtěla potkávat holky z kriminálu. Chtěla jsem opravdu nový život. Ušetřila jsem si nějaké peníze a pronajala si místnost v jednom bytě. Bydlíme 4 ve velkém 4+1. Každý má svoje soukromí a spolubydlící jsou skvělí. Jedna mi dokonce u nich sehnala práci. Že jsem byla zavřená, jsem jim řekla asi po 3 měsících, vzali to dobře a fungujeme stejně dál.
Jak si práci a bydlení hledal náš klient K. D.:
Ve vězení jsem dělal chodbaře, taková práce k ničemu. Nic vás nenaučí a nikam vás neposune. Před nástupem jsem dlouho nic nedělal, takže jsem začal vlastně od nuly. Bydlení jsem měl u rodičů, tak jsem to měl jednodušší. Do práce jsem šel nejdřív na stavbu. První půlrok byl hrozný. Nedostával jsem pravidelně výplatu, dostával jsem něco bokem, většinou míň, než jsem opravdu měl. Chvilku se to dalo vydržet, ale celou dobu jsem hledal něco jiného. Dřív jsem měl rád auta, taky jsem za ně seděl. Tak jsem zkoušel autobazary a servisy. V prvním to bylo zase špatné. Za měsíc práce 12.000. že prý to nejde. Kdybych nebyl u rodičů, nedal bych to a asi bych začal zase krást. Pak jsem ale našel práci v servisu, kde jsem dodnes. Jezdil tam manžel kurátorky, která mi pomáhala a tak se zeptal. Snažil jsem se fakt makat, abych je nezklamal a dostal jsem za měsíc pracovní smlouvu na hlavní pracovní poměr. Asi první po 10 letech. Mám práci, mám plat a mám osobní bankrot. Konečně dobrej začátek.