Aktualizováno 3. 11. 2024
Náhrada škody je v rámci nápravy odsouzeného velice dlouho opomíjené téma. I přesto, že ji zákon uvádí jako jedno z možných kritérií při hodnocení splnění podmínek pro podmíněné propuštění, začala se jí pozornost věnovat až v posledních letech. Ne všechny soudy však náhradu škody jako podstatnou vnímají. Ústavní soud hodnocení hrazení škody nebo jiné újmy způsobené trestným činem vidí jako součást celku při hodnocení nápravy odsouzeného. Je nutné si uvědomit, že náhrada škody není jednoduché téma a je velice důležité ho neustále diskutovat a hovořit o něm. Pro poškozeného může být právě finanční odškodnění velice důležité pro jeho vyrovnání se se způsobeným trestním činem. Pro pachatele pak náhrada škody může být, a velice často je, bez pomoci třetí strany nedosažitelná.
Soudům velice často chybí pochopení vzniklé škody a chápaní možností její náhrady. Zvláště u senátních věcí, když už náhodou jeden z přísedících položí nějakou otázku, směřují otázky právě k tomu, kde peníze z trestné činnosti jsou. Soudy např. nechápou, jak je možné v podnikání „utratit“ za rok milion korun nebo co znamená škoda způsobená na neodvedené dani (ne, opravdu pachateli nezůstaly peníze vyčíslené ve způsobené škodě). Ještě mnohem více absentují znalosti soudů při dotazech, jak bude odsouzený v případě propuštění hradit způsobenou škodu. Uspokojí se s odpovědí, že odsouzený bude dávat na náhradu škody ze mzdy třeba 7.000 Kč. Je to ale přece nesmysl. Odsouzený má většinou exekuce, v nich je dáno nějaké pořadí, on nemůže rozhodovat o tom, kam bude exekutor finanční prostředky z příjmu posílat. Ani v případech insolvence není možné jen tak něco hradit. I tam jsou dána jasná kritéria dělení příjmu. V obou způsobech řešení dluhové zátěže dlužníka se navíc na poškozeného pohlíží odlišně. A co když je třeba poškozených víc?
Bohužel se s problematikou náhrady škody nezvládlo popasovat ani Ministerstvo spravedlnosti a Probační a mediační služby. A to ani v době, kdy PaMS čerpala desítky milionů korun na programy Křehká šance a Proč zrovna já. Oba programy běžely oficiálně od roku 2012, oba měly pokračování a načerpaly na své aktivity přes 150.000.000 Kč. Práce s obětmi trestných činů byla součástí obou těchto programů, ale otázkou možnosti náhrady škody ve výkonu trestu se nezabýval ani jeden, resp. není v současné době (11/2024) žádný postup, jak by měl odsouzený postupovat při náhradě škody, zvláště pak při více poškozených.
Jak tedy postupovat při řešení náhrady škody? Pokud se budeme zabývat náhradou škody vyjádřenou penězi, tak se může jednat o velice komplikovanou věc. V případě, že je pouze jeden nebo dva poškození a škoda je přesně soudem určená již v trestním řízení, je její náhrada poměrně jednoduchá. Stačí si zjistit adresy nebo čísla účtů a pravidelně zasílat určitou finanční částku. Lze obecně doporučit, že by to mělo být u odsouzených okolo 30 – 50 % kapesného, které má odsouzený ve vězení k dispozici. Samozřejmě s ohledem na to, zda jsou prováděny na náhradu škody exekuce nebo není běžící proces oddlužení.
U více poškozených je ale velice složité rozhodnout, komu a v jaké výši finanční náhradu hradit. Tam již záleží na vlastní volbě a je potřeba použití určitou logiku. K tomu je potřebné co nejvíce informací ke konkrétnímu případu. Je tedy potřeba nejdříve poškozené znát a dobře si je vypsat. Sepsat si veškeré možné a dostupné informace o poškozených a dopadech trestné činnosti na jejich život, ale také o svých možnostech příjmů a schopnostech plnit své závazky. Podle toho se pak rozhodnout, jak postupovat. Přehled pohledů na možnosti využívané při řešení finanční náhrady škody přikládáme v našem dokumentu Možnosti rozdělení finanční náhrady škody z výkonu trestu odnětí svobody, jehož ukázku můžete najít zde. Tento dokument zařadilo v původní verzi v roce 2020 do své soustavy také Nejvyšší státní zastupitelství a státní zástupci ho mohou nalézt na svém Extranetu. Využívat ho může také Vězeňská služba ČR.
Bohužel ani samotné věznice na tom nejsou v oblasti náhrady škody lépe a neumí odsouzenému poradit, jak postupovat. Odsouzený se tedy musí po sepsání svých poškozených sám rozmyslet, jak bude postupovat. Jaké pořadí věřitelů vybere, komu bude posílat peníze a v jaké výši. Svoje rozhodnutí by si měl umět dobře odůvodnit.
Často se stává, že poškozený je pasivní a i když si škodu přihlásil do trestního řízení, a byla mu přiznána, nakonec ji nevymáhá. Musíme samozřejmě primárně vycházet z toho, že povinnost k náhradě škody je dána zákonem a tak je povinností pachatele škodu hradit bez ohledu na to, zda ze strany poškozeného byly učiněny nějaké kroky. Neměli bychom ale ani poškozenému brát právo na to, aby se svého práva na náhradu soudem přiznané škody nakonec nedomáhal. Odsouzený může poškozeného oslovit, sdělit mu svoji situaci a požádat ho o číslo účtu nebo adresu k případnému zasílání škody. Pokud ale poškozený nereaguje, neodpovídá a škodu nevymáhá, má na to plné právo. Je to jeho rozhodnutí. Důvodů může být mnoho, např. se poškozený tak rozhodl, a nechce se tím jakkoliv zabývat, nebo třeba to, že je pro něj celý proces moc složitý nebo nákladný.
Pokud se poškozený neozve a ani škodu nevymáhá, je na zvážení odsouzeného, jak dál pokračovat. Může finanční částky, které měl v úmyslu na náhradu škody použít, zaslat jinému poškozenému nebo je třeba ukládat na svém účtu u věznice a využít později při dalším řešení náhrady škody. Rozdílné přístupy vidíme samozřejmě také u fyzických a právnických osob, kdy především u právnických osob se předpokládá, že mají potřebné znalosti a možnosti pro zajištění si právní a administrativní podpory při vymáhání škody.
Co když je ale poškozeným běžný občan? I ten má právo na náhradu škody. I ten má právo kdykoliv se rozhodnout, že škodu nechce. I on má své důvody. Pokud je to složitost systému vymáhání škody a finanční náročnost takového procesu, je chyba samozřejmě na straně státu. Takový poškozený může oslovit Probační a mediační službu nebo neziskové organizace, které se touto problematikou zabývají. Když poškozený již nechce být jakkoliv spojován se spáchaným trestným činem a nechce jím být zatěžován, což je velice častý případ zvláště u drobných finančních škod, měl by to pachateli oznámit. Ostatně soud mu přiznal náhradu škody a ta by měla být hrazena. Nikdo ale nemůže poškozeného nutit, aby pachateli psal dopis a cokoliv mu vysvětloval. Lze tedy vycházet z toho, že zjevná a opakovaná pasivita poškozeného je jasným projevem změny jeho postoje k uplatněné a přiznané škodě? Na to bude muset hledat odpověď asi každý pachatel sám.
Způsobená škoda nemusí být ale vyjádřena jen v penězích. Bylo by nezodpovědné říkat, že existuje jen majetková škoda. Důležitá je také škoda nemajetková, poškození zdraví a samozřejmě dopad na poškozeného a jeho osobu. Stejně tak na obchodní společnost. Je tedy na místě hovořit i o omluvě. I zde je ale velice složité dát správnou radu. Kdy se omluvit a kdy ne? Je nějaká vhodná doba na omluvu? Mohu se omluvit až po několika letech? Má smysl se omlouvat před podáním žádosti o podmíněné propuštění? Tisíce otázek a velice málo odpovědí.
I v tomto případě budeme ale především apelovat na vlastní postoj odsouzeného. On byl ten, který spáchal trestný čin. Stejně tak on je tím, kdo se bude omlouvat. Omluva by měla být upřímná. Neměla by sloužit k tomu, aby získal body u podmíněného propuštění. Stejně tak by měla být včasná. Tedy proběhnout co nejdříve po spáchání trestného činu, v době vyšetřování nebo projednávání věci u soudu. I když právě v této době často účelová ( v negativním smyslu) bývá.
Soudy se k otázce náhrady škody stavějí velice rozdílně. Jeden okresní soud ji vůbec neřeší a jiný jde opravdu do detailu. Není to v žádném případě správný postup a odsouzený by měl náhradu škody realizovat vždy v maximální možné míře. Nejenom proto, že je to tak správně, ale také proto, že nikdy neví, jak na problematiku náhrady škody bude soud nahlížet, až bude řešit, zda se osvědčil.
S omluvou je to tedy možná ještě složitější než s náhradou škody, která se dá alespoň spočítat. U omluvy ale určitě platí jedno základní pravidlo. Ta správná omluva je ve správný čas a nesmí nikdy poškozenému ublížit. Otevírat staré bolesti a rány jenom proto, aby byla splněna formální podmínky zákona, je totiž velice nebezpečné a nezodpovědné. Jak ze strany odsouzeného, tak ze strany soudů nebo Probační a mediační služby. K otázce omluvy jsme publikovali článek v časopise Soudce pod názvem Omluva. Je správná i špatná nebo spatná není nikdy správná?, kde jsme oslovili zástupce sociálních kurátorů, PaMS, státních zástupců a neziskových organizací, aby nám sdělili svůj postoj k tématu omluvy.
Mnoho odpovědí na otázky ohledně náhrady škody a omluvy poškozeným jistě do budoucna přinese restorativní justice, která se právě vztahy mezi poškozenými, pachateli a společností zabývá. Zatím je to ale spíše jen nemluvně, na které každý dělá „ťuťu ňuňu“ a které se někdy roztomile zasměje. Velké činy od něj ještě očekávat nemůžeme.
Jak hradila škodu naše klientka H. Č.:
Měla jsem jen jednoho poškozeného. Byla to firma ze Slovenska. Přihlásila se do trestního řízení. O sdělení čísla účtu ji žádala nejdříve má advokátka. Ale bez úspěchu. Já jsem jí psala 3 x z vězení. Ale opět bez odpovědi. Tak jsem to uvedla i u prvního pépéčka. Soud mě ale právě kvůli náhradě škody nepustil. Napsala jsem znovu, ale opět nic. Požádala jsem sociální kurátorku. Ta se sice do slovenské firmy dovolala, ale na poštu už nereagovali. To jsem také napsala do další žádosti. Soud tedy firmu sám oslovil a ta mu napsala, že je škoda již uhrazená pojišťovnou. Ale jakou a kdy nenapsala. I přesto mě okresní soud nepustil. Dala jsem společně se spolkem odvolání. Udělala jsem maximum a ani na soud poškozená reagovala jen obecným dopisem. Pořád jsem nevěděla, kam hradit. Nemohla jsem udělat víc. Odvolací soud mi dal za pravdu, propustil mě a uznal, že jsem udělala vše, co jsem mohla. Stálo mě to ale navic skoro 9 měsíců ve vězení.