Aktualizováno 01. 11. 2024
Podmíněné propuštění nekončí rozhodnutím soudu a propuštěním z věznice. Dalo by se říct, že teprve poté nastává ta nejtěžší fáze. Vše si naplánovat a nastavit ve vězení bylo sice složité a náročné, ale realizovat to a zvládnout v běžném životě, je bezesporu mnohem těžší.
Velká část odsouzených si neuvědomuje, že po propuštění je nutné dodržovat jasná pravidla, které si stanovili. Myslí si, že to bylo „jen pro PP“ a život venku bude „úplně v pohodě“. Bohužel to tak není. Kdo nenaskočí do připraveného nastavení, kdo nezačne chodit co nejdříve do práce a kdo nezačne přistupovat ke svému životu odpovědně, velice často se za mříže vrátí. Ne třeba hned, ale pomalu, jak bude sklouzávat po šikmé ploše, kterou si rozdílem mezi plány a sliby a realitou, kterou začal žít, sám vytvořil.
Období po propuštění by se dalo rozdělit do tří fází. První dny po propuštění, které pro mnoho osob bývají klíčové, udávají směr, ukazují, jak dobře odsouzený přemýšlel o tom, co opravdu bude dělat, až zdi věznice opustí. Je totiž docela jednoduché si naplánovat svoji budoucnost, to ostatně dělme všichni a mnohé vize jsou opravdu dokonalé.
Střet s realitou bývá mnohokrát zcela odlišný od toho, jak odsouzení ve vězení vidí běžný život. Velkou roli hraje také izolace a podmínky, které výkon trestu přináší. Zvláště viditelné je to u delších trestů. Život se dnes mění velice rychle. To, co se dříve nezměnilo za 10 let, je dnes jiné za rok. Mnohdy i dříve. To je potřeba si uvědomit a svůj život po propuštění opravdu dobře plánovat. Využít rad zkušených a odborníků. Ať to jsou sociální kurátoři, některé neziskové organizace, nebo i ti, kteří si tím sami prošli.
Věznice je prostředí, kde platí poměrně striktní pravidla. Odsouzenému jsou omezena některá práva, žije v prostředí, které je zcela jiné, neřeší velké množství běžných úkonů, má okolo sebe kohortu zaměstnanců, kteří za něj některé problémy řeší a kteří mu vlastně zajišťují z velké části denní program.
Je potřeba si vše naplánovat opravdu detailně. Návrat s přípravou „to bude v pohodě, hlavně, že budu venku“ opravdu nefunguje. Každý by si měl stanovit a rozdělit období podle toho, jak má nastaveny další kroky.
První období je v řádu dnů nebo týdnů, maximálně by to měl být 1 měsíc. V těchto dnech by se měl čerstvě propuštěný zabydlet, vyřídit si úřady, veškeré povinnosti a další potřebné věci. Měl by se setkat s rodinou a dalšími blízkými. Je dobré mít připraveno, jak bude o svém věznění s blízkými a se svým okolím hovořit. Jaké informace bude sdělovat, o jakých naopak hovořit nechce. Měl by ale i vědět, jak na ty nechtěné reagovat, protože je velice pravděpodobné, že se s nimi setká. Reakce okolí se nedá vždy přímo ovlivnit. Ať v širší rodině, v práci nebo v místě bydliště. Velká část odsouzených si neuvědomuje, že po propuštění je nutné dodržovat jasná pravidla, které si stanovili. Myslí si, že to bylo „jen pro PP“ a život venku bude „úplně v pohodě“. Bohužel to tak není. Kdo nenaskočí do připraveného nastavení, kdo nezačne chodit co nejdříve do práce a kdo nezačne přistupovat ke svému životu odpovědně, velice často se za mříže vrátí. Ne třeba hned, ale pomalu, jak bude sklouzávat po šikmé ploše, kterou si rozdílem mezi plány a sliby a realitou, kterou začal žít, sám vytvořil. V tomto období by měl jednoznačně nastoupit do práce a začít řešit svoje dluhy, závislosti a další kriminogenní faktory, jak si je stanovil v průběhu přípravy na život po propuštění.
Propuštěný by měl opravdu velice dobře svoji budoucnost plánovat. První hodiny by opravdu měly jako hodiny plánované být. Musí mít zajištěnou cestu, bydlení a na oboje samozřejmě finanční prostředky. Dále by měl plánovat na dny. Každý den po propuštění by měl mít jasně stanovené, co bude muset zařídit, co bude dělat. Rodina, práce, úřady, přátelé a další činnosti. Postupem času by měly plány přejít do běžného plánování, které se přizpůsobí rodině, práci a svému okolí. Stejně jako se rodina, práce a vlastní okolí může přizpůsobit v některých věcech svému „novému“ členovi. Vše je o dohodě a komunikaci. Pokud ta probíhá již v době věznění, je vše na svobodě mnohem jednodušší a zvládnutelnější. Nemusíme se bát ani do programu zahrnout volno a odpočinek. Je to běžná a velice důležitá potřeba, aby každý fungoval tak, jak má.
Další období, tedy druhé, by mělo být mezi 2. až 6. měsícem po propuštění v vězení. Podstatná je stabilní práce. Práce je nejen zdroj finančních prostředků, ale také pevná součást života a denního režimu. Ideální je samozřejmě do práce nastoupit co nejdříve. Každý volný den přináší s sebou riziko ztráty části odhodlání a chuti do potřebné životní změny. A s každým dnem bez práce se tato rizika zvyšují. Je nutné také řešit zadluženost, např. formou insolvence. V tomto období by měla být podaná. Měly by být také nastavené vztahy s rodinou a dalšími pro život důležitými osobami. Toto období je období zastabilnění a je odrazovým můstkem do dalšího života.
Mnoho propuštěných chce po propuštění vše hned. Skvělou práci, skvělé bydlení, dostatek finančních prostředků na život. Chtějí se mít dobře, protože si přeci ve vězení „vytrpěli své“. Velice rychle zapomínají na svá předsevzetí a plány, ve kterých často hovořili o pomalém rozjezdu a uvědomovali si, že vše musí přijít postupně. Takový přístup je často prvním krokem nazpátek.
Součástí života po propuštění jsou také povinnosti. Ať ty běžné, tak ty stanovené soudem. Kromě finančního plnění nebo jiné formy odčinění způsobené škody, může soud stanovit také dohled Probační a mediační služby. Většinou jde o jistý formální způsob osobního dostavování se na pobočku PaMS a předložení dokladů o zajištěné práci nebo hrazení škody. Obecně nepatří PaMS k institucím, které by dovedly propuštěnému nějak pomoci při řešení problémů denního života. Najdou se ale výjimky, kdy probační úředníci dovedou propuštěného nejenom kontrolovat, ale také vést a pomáhat. Od roku 2024 nabízí PaMS ve vybraných pobočkách Programová centra. Ta poskytují vybrané programy a soud je může nařídit propuštěnému jako jednu z povinností.
Poslední třetí fáze je od cca. 6. měsíce po propuštění. V této fázi by měl již odsouzený řešit svůj život s vyhlídkou dlouhodobé stability. Pokud dobře prošel fází první a druhou, může nyní hledat lepší práci, takovou, jako by si přál, může si postupně doplnit kvalifikaci, najít lepší bydlení, které bude již jeho stabilním a dlouhodobým domovem. U někoho mohou změny tohoto období přijít později, třeba za 9 měsíců, za rok nebo i více.
Jak věznici opouštěl náš klient D. H.:
9 měsíců jsem se na propuštění připravoval. Byl to takový zvláštní pocit. Připravujete se na něco, po čem strašně toužíte a pro co žijete. Přitom vás ta příprava vůbec nebaví. Izolace, která ve vězení je, totiž všechno dělá zcela něčím jiným. Kdo to nezažil, tak to nepochopí. Když jsem od kurátorky a spolku LIGHTHOUSE dostával rady, instrukce a pokyny, často jsem si říkal, že jsou to nesmysly, že to takhle nebude. Že to dám, že tohle plánovat nemusím. Že přece nejsem takový „blbec“, abych to znovu pokazil. Realita mě ale rychle probrala. Vězení jsem opustil po 4 letech a bylo to fakt hustý. Všechno bylo jinak. Lidé i jinak přemýšleli. Alespoň tak jsem to vnímal. Řešil jsem problémy v soužití doma, reakce okolí, nových kolegů v práci. Musel jsem chodit na probačku, kde byla hrozně nepříjemná pracovnice. A najednou mně začalo docházet, že už jsem o tom všem vlastně přemýšlel, že jsem to řešil, že jsem se na to připravoval. Takže jsem to začal používat a fungovalo to. Na většinu problémů jsem měl odpověď. Každý den z těch 9 měsíců přípravy ve vězení měl nakonec obrovský smysl. Díky za to.
Propuštění z pohledu rodiny maminky našeho klienta V. S.:
Můj syn byl zavřený dva a půl roku. Byl ve vězení poprvé za dopravní nehodu. Nejhorší pro nás bylo žít na malém městě s rodinou, jejichž dceru můj syn jako řidič upoutal na invalidní vozík. Snažili jsme se jako rodina s druhou rodinou sejít a vše si vyříkat. Ale zájem z druhé strany nebyl. Přestali jsme s manželem tedy žít společenským životem, omezili chození ven, nakupovat jsme jezdili do jiného města. Když syna propustili, začalo to všechno znovu a ještě se to zhoršilo. Z práce musel odejít, přímo ho tam nesnášeli. A přitom neřídil ani opilý nebo zfetovaný. Byla námraza a on přecenil svoje síly a zkušenosti řidiče. Byli jsem zoufalí a uvažovali o prodeji domu a odstěhování se jinam. Pak přišel zlom. Sociální pracovnice z úřadu nám poradila organizaci, která nám pomohla si vše srovnat nejdříve v sobě. Pak jsme společně napsali rodině dívky dlouhý dopis, kde jsme vše vypsali přesně tak, jak jsme to cítili. Asi za 14 dní zazvonil zvonek a venku byla Kateřina na vozíku a její rodiče. Pozvali nás na procházku. Všechno jsme si vyříkali, a i když se z nás nestali nejlepší přátelé, vztahy se hodně narovnali. Bylo to důležité i pro okolí. Uplynul další rok, člověk se své minulosti nikdy úplně nezbaví, můžeme ale normálně fungovat a žít normálním životem. Došlo nám, že jsme tohle možná mohli všechno projít mnohem dřív, kdybychom to také dřív řešili. Mnoho z našich problémů jsme mohli řešit už v době vězení našeho syna. Přidělali jsme si naší pasivitou hodně problémů. Neporadili jsme se s nikým a dělali tak chybné a zbytečné kroky.